Frankie 5 měsíců
9. 9. 2008
Čauky, ahojky, nazdárek...
FRANKIE
Uplynul další krásný měsíc nových zážitků, o které se s vámi musím podělit. Mimo jiné dnešní den je výjimečný, protože mi je 5 měsíců :-)
Srpen co se týče počasí nebyl moc přívětivý, ale já si ho i tak užil. Například jsem zjistil, že běhání v dešti s kamarádem Jackem je moc prima. To jak mě pak panička drhla pod zastřešenou terasou ručníkem, abych nenastydl, už tak příjemný nebylo a hlavně to bylo zbytečný, protože jsem do deště vběhl znova. To, že mě pak doma čeká vana, jsem věděl a tak jsem ve vaně neprotestoval a poslušně držel. Pravda, stálo to za to, protože jsem byl zase hezounkej, čisťounkej... Stavá se ze mě macek, a tak už neni jednoduché sdílet se mnou postel. POZOR, to ale neříkám já. Mě se v ní líbí a moc. Ale panička řekla ne. Jelikož spím nejraději u hlavy a nejlépe obtočený kolem jejich krku, tak se asi moc nevyspí. A tak jednou když jsme šli do pelechu a já vyskočil do peřinky, panička donesla muj pelíšek a položila ho na zem vedle postele. Najednou řekla MÍSTO a ukázala rukou. A já si pomyslel "néé já nechci :-(", zopakovala to 2x a rázněji a tak jsem poslechl. Vlezl jsem si do pelíšku a smutně koukal, ale ani to nezabralo a tak jsem se na to vyprd. Ani jsem nekňoural, to aby si nemysleli, že jsem slaboch. Ráno jsem paničce olízl nosánek a vzbudil jí. Než ale vztala, tak mě na 15 minut šoupla do peřinek a ještě chvíli jsme se mazlili. To páníček ještě spinká a nic netuší, a tak se vždycky potichu připlížím a z nenadání ho začnu olizovat a budit a mám radost, že se mu to nelíbí :-). No a tak je to dodnes. V noci spím v pelíšku na zemi a vím, že se ráno na chviličku pod tu peřinku stejně dostanu...
V polovině měsíce moje zlatíčka na víkend odjeli a hlídal mě tu Denisky brácha Pavlík. Byl jsem hodný, ale chyběli mi. Když se v neděli večer vrátili, měl jsem takovou radost, že sem radostí učůrával. Ale opravdu, Byl jsem v tu chvíli moc štastnej.
Ke konci měsíce Denda omarodila a jelikož nešla k doktorce a chodila dál do práce, tak mě nakazila nejspíš taky. Dělalo se mi ošklivý v očičkách a byl jsem zahleněnej, taky jsem poprvé zvracel. To byla pro mě novinka, protože vím, že potrava jde dovnitř. Ale že může jít i ven, z toho jsem byl překvapen a dlouho jsem na to koukal a říkal si, co to jako má bejt??! No a tak se vyrazilo k panu doktorovi. Na doporučení jsme jeli k veterináři do Karlových Várů. Cesta se nakonec stala příjemným výletem. Ve Varech jsme byli za půl hoďky a cestu jsem si moc užíval. Pan doktor nás už čekal. V první chvíli když se mi doktor podíval do očí, tak řekl: "podle očí je bulík opravdu nemocný." Prý zánět dýchacích cest. A tak jsem vyfasoval prášky a kapky do očí. Jinak jsem prý naprosto v pořádku, srdíčko je zdravé a váha odpovídá - 15,5 kg. Po dvou dnech braní léků a kapek jsem už skotačil a cítil se fit. Pan doktor se mi moc líbil, ordinace zařízená tak jak má být a k jinému doktorovi chodit už nebudu.
Také se musím pochlubit, že už mám skoro všechny nové zoubky. Jak se derou ven, tak mi krvácí občas dásně a můj dech není prý tak příjemný. Má to své plus, protože jsem vyfasoval dentální tyčinky na žužlání a po nich mám prý dech jako když si vezmu orbitku :-)
Mí dva největší kamarádi mi slíbili, že na konci září se vyrazíme podívat tam, kde jsem se narodil. Abych viděl maminku a paní Zuzku, která mě taky pořád tak mazlila. Už teď se neuvěřitelně těším. Ještě před chvílí mě odtamtud odváželi jako sedmitýdenní miminko a teď se tam přijedu podívat už jako pořádnej chlapák. A jak se ten výlet podaří se dozvíte v dalším příspěvku. Ale až za měsíc.
Do té doby pac a pusu
Srpen co se týče počasí nebyl moc přívětivý, ale já si ho i tak užil. Například jsem zjistil, že běhání v dešti s kamarádem Jackem je moc prima. To jak mě pak panička drhla pod zastřešenou terasou ručníkem, abych nenastydl, už tak příjemný nebylo a hlavně to bylo zbytečný, protože jsem do deště vběhl znova. To, že mě pak doma čeká vana, jsem věděl a tak jsem ve vaně neprotestoval a poslušně držel. Pravda, stálo to za to, protože jsem byl zase hezounkej, čisťounkej... Stavá se ze mě macek, a tak už neni jednoduché sdílet se mnou postel. POZOR, to ale neříkám já. Mě se v ní líbí a moc. Ale panička řekla ne. Jelikož spím nejraději u hlavy a nejlépe obtočený kolem jejich krku, tak se asi moc nevyspí. A tak jednou když jsme šli do pelechu a já vyskočil do peřinky, panička donesla muj pelíšek a položila ho na zem vedle postele. Najednou řekla MÍSTO a ukázala rukou. A já si pomyslel "néé já nechci :-(", zopakovala to 2x a rázněji a tak jsem poslechl. Vlezl jsem si do pelíšku a smutně koukal, ale ani to nezabralo a tak jsem se na to vyprd. Ani jsem nekňoural, to aby si nemysleli, že jsem slaboch. Ráno jsem paničce olízl nosánek a vzbudil jí. Než ale vztala, tak mě na 15 minut šoupla do peřinek a ještě chvíli jsme se mazlili. To páníček ještě spinká a nic netuší, a tak se vždycky potichu připlížím a z nenadání ho začnu olizovat a budit a mám radost, že se mu to nelíbí :-). No a tak je to dodnes. V noci spím v pelíšku na zemi a vím, že se ráno na chviličku pod tu peřinku stejně dostanu...
V polovině měsíce moje zlatíčka na víkend odjeli a hlídal mě tu Denisky brácha Pavlík. Byl jsem hodný, ale chyběli mi. Když se v neděli večer vrátili, měl jsem takovou radost, že sem radostí učůrával. Ale opravdu, Byl jsem v tu chvíli moc štastnej.
Ke konci měsíce Denda omarodila a jelikož nešla k doktorce a chodila dál do práce, tak mě nakazila nejspíš taky. Dělalo se mi ošklivý v očičkách a byl jsem zahleněnej, taky jsem poprvé zvracel. To byla pro mě novinka, protože vím, že potrava jde dovnitř. Ale že může jít i ven, z toho jsem byl překvapen a dlouho jsem na to koukal a říkal si, co to jako má bejt??! No a tak se vyrazilo k panu doktorovi. Na doporučení jsme jeli k veterináři do Karlových Várů. Cesta se nakonec stala příjemným výletem. Ve Varech jsme byli za půl hoďky a cestu jsem si moc užíval. Pan doktor nás už čekal. V první chvíli když se mi doktor podíval do očí, tak řekl: "podle očí je bulík opravdu nemocný." Prý zánět dýchacích cest. A tak jsem vyfasoval prášky a kapky do očí. Jinak jsem prý naprosto v pořádku, srdíčko je zdravé a váha odpovídá - 15,5 kg. Po dvou dnech braní léků a kapek jsem už skotačil a cítil se fit. Pan doktor se mi moc líbil, ordinace zařízená tak jak má být a k jinému doktorovi chodit už nebudu.
Také se musím pochlubit, že už mám skoro všechny nové zoubky. Jak se derou ven, tak mi krvácí občas dásně a můj dech není prý tak příjemný. Má to své plus, protože jsem vyfasoval dentální tyčinky na žužlání a po nich mám prý dech jako když si vezmu orbitku :-)
Mí dva největší kamarádi mi slíbili, že na konci září se vyrazíme podívat tam, kde jsem se narodil. Abych viděl maminku a paní Zuzku, která mě taky pořád tak mazlila. Už teď se neuvěřitelně těším. Ještě před chvílí mě odtamtud odváželi jako sedmitýdenní miminko a teď se tam přijedu podívat už jako pořádnej chlapák. A jak se ten výlet podaří se dozvíte v dalším příspěvku. Ale až za měsíc.
Do té doby pac a pusu
FRANKIE